Cesta domů
Cesta domů
Jdu na snídani a jsem překvapená, kolik je tu lidí. Výběr není takový jako v hotelech, ale mají čerstvé ještě teplé bagety a croissanty. Otvírám si bránu kódem a vyrážím zpátky domů. Zase neposlouchám navigaci, tentokrát se mi to nevyplácí, a vjíždím do kolony. Jedeme metr po metru rychlostí 2 km za hodinu, když šlápnu na brzdový pedál, ozve se divné skřípání. Prosím, tady zůstat nechci. Popojíždíme asi hodinu na silnici leží převrácený kamion. Dávám si kávu a tartaletku k obědu a vyrážím směr Německo. Netuším, že pravé peklo v podobě německých bezplatných dálnic mě teprve čeká. Kolona, po 40 minutách se rozjíždí na dálnici nic. Ujedeme 20 km neomezenou rychlostí a zase stojíme, po 50 minutách slečna s autem v odstavném pruhu. Rozjíždíme se po pár kilometrech překvapivě další kolona, tentokrát práce na silnici ze 3 pruhů na 2. Vidím ceduli Norimberk. Modlím se, ať je to lepší. Sjíždím, další kolona, nehoda v opačném směru. Norimberk 242 km, podívám se do protisměru a jsem ráda, že jedu opačným směrem. V 20:15 vidím ceduli Prag/Praha 296 km a mám neskutečnou radost. Ve 21:25 přejíždím České hranice a brečím. Jedu po dálnici a myslím si, že jsou to zpomalovací pruhy, protože jedu z kopce. Nejsou. Je to naše dálnice, ale mám radost, že jsem doma. Na odpočívadle natankuji a koupím si sekanou v housce.
jsem doma.