Cesta tam
Cesta tam
Přibližně v osm hodin večer vyrážím směr Rozvadov. Na cestu dlouhou 2 552 km. Už teď lituji, co jsem si to vymyslela. Po nechutném odchodu z práce a po zklamání, že lidi, s kterými jsem 17,5 roku pracovala a spoustě z nich jsem pomohla, se k vám otočí zády, si říkám, co horšího se mi může stát. Vybavena 3 slovíčky ve španělštině a 3 v portugalštině a několika větami v angličtině jedu na konec světa neboli Cabo da Roca. Nechápu Kamču, která po dvouměsíčním učení jazyka si domluví i kadeřníka. Moje první zastávka je Santiago de Compostela. Z České Lípy je to 2 552 km a přibližně 26 hodin jízdy.
V Zahrádkách u České Lípy (6 km za Lípou), kontroluji, jestli mám rezervu. Mám. Asi 15 km za Lípou první bouračka. V zatáčce nad Podolcem, kluci v dešti nezvládli zatáčku a vyjeli mimo silnici, zeptám se, jestli něco nepotřebují, naštěstí jsou v pořádku, tak jedu dál. V Deštné si vzpomenu, že sešit, který jsem si kvůli této cestě kupovala a v něm mám veškeré poznámky o ubytování, čísla rezervací a piny k jejich zrušení a všechno co chci po cestě vidět a kam jsem si chtěla dělat poznámky, mi leží doma na stole. Už se nevracím. V autoatlasu mám ještě vytištěné rezervace a cestu dám nějak dohromady. Na Molce tankuji a vyžebrám u jedné milé a ochotné paní propisku a papír. Přibližně v 23:13 jdu spát. Spím na parkovišti asi 15 km od Rozvadova, je zima, světla svítí do auta a po dálnici se furt někdo courá, ale těším se a občas se mi podaří i usnout.
Ve 4:30 vstávám a jedu směr Norimberk. Ráno se jede dobře, provoz začne houstnout až kolem sedmé. Neomezená rychlost pro někoho znamená 90 pro někoho 180. Do pruhu se nevrací, začínají jezdit jako Češi. První tankování – nejde. Jdu ke kase a s mojí znalostí jazyků se dozvídám, že stojan, u kterého stojím, je jako jediný zavřený, mám si přejet k jinému. Natankuji a jedu dál. Na dalším odpočívadle ladím rádio, protože mi nešlo vyndat CD a už se mi nechtělo poslouchat to samé asi po desáté a ladím francouzské stanice, že bych byla blízko a za chvilku už přejíždím hranice. Cesta byla v pohodě až do prvního tankování. Zjišťuji, že ve Francii hodně pokročili a u všech stojanů mají tankomaty. Teď zrovna se mi hodí znalost věty Can you help me, please? a požádám jednoho mladého Francouze o pomoc. S jeho pomocí natankuji, sjedu na parkoviště, že si dám oběd a zavolám domů, vypínám navigaci. Po chvilce se vracím do auta, zapnu telefon, nastavím trasu, dám spustit a nic. Navigace nefunguje, zkouším znovu a nic. Najedu na dálnici v domnění, že se vzpamatuje. Tak bohužel nic. Vím, že mám sjet na výjezdu číslo 26, ale to je všechno. Sjedu na odpočívadlo a zkouším starý telefon, připojuji ho na WiFi, což úplně na lesním odpočívadle nečekáte. Google Maps se nechytají. Ale vzpomenu si, že tam mám nainstalovanou navigaci od Waze a ta se rozjede. Tak znovu najedu na dálnici, sjedu na správném výjezdu, pokračuji asi 30 km, kde mi navigace hlásí, že mě čeká kruhový objezd. Po několika km je vzdálenost kruhového objezdu pořád stejná, kouknu pořádně na telefon a zjišťuji, že na světle modrém pozadí se pohybuje jenom tmavě modrá tečka. Asi došly mapy. Tak teď jsem opravdu v prdeli. Jedu na benzínku a zkouším nahodit GoogleMaps a ty se naštěstí chytnou. Paní zrovna aktualizovala informace a vede mě všemi možnými cestami kolem výběhu oveček, silnicí v šířce 2 m, někomu skoro ve stodole. Ne, že bych nechtěla poznávat krásy francouzského venkova, ale teď fakt nechci. A i ten čas dojezdu se trochu navýšil místo 15 hodin, mám 18, to sem jako nic neujela. Našla mi rychlejší trasu a najíždím na dálnici po 10 km z ní zase sjíždím, že je na dálnici uzavírka, slepě věřím, a tak znovu objevuji krásy venkova, dokud mi znovu nenajde rychlejší trasu, a tak znovu najíždím na dálnici a znovu sjíždím, a tak asi 6x . Pak už ji ignoruji a najíždím na dálnici, ale ona se nedá a furt mi hledá lepší trasu. Vidím první ceduli na Bordeaux a už se nedám. Dotankovávám, malý problém s placením, ale s milou paní a s pomocí Google překladače zjišťuji, že jsem opravdu zaplatila. Jedu ještě chvilku a pak se ukládám na spaní. Jsem na parkovišti kousek dál od dálnice, je klid a už není taková zima.
Budím se brzy, dám si kafe a ve 4:15 už pokračuji. Dálnice je prázdná, potkávám jenom pár kamionů. Mám i několik kilometrů zapnuta dálková světla. Po několika hodinách vidím ceduli San Sebastián a vím, že jedu správně. Přejíždím hranice, projíždím Bilbaem a vzpomenu si na paní Halamovou a Vláďu, který tady bydlel. Na konci obchvatu ucítím v autě vůni moře. Cesta je neskutečně krásná, z jedné strany Pyreneje, z druhé strany moře, vlny. Ještě, že se ve Španělsku jezdí 120 a někde jenom 100, abyste se mohli kochat. Pláže? Nádhera. V městečku La Cruz de Illas si dávám první oběd, kuřecí řízek v bagetě a cappuccino a dojíždím posledních 250 km.
V 16:32 parkuji před mým prvním ubytováním. Což je Casa Diocesana Via Lucis na adrese Rúa de José María Suárez Núñez, 1, 15705 Santiago de Compostela, A Coruña, Španělsko. Těším se na sprchu, přeci jenom po dvou nocích v autě jsem trochu ulepená a na postel, napíšu domů a spím.